Masopust a psycho nech zavřený

27. února 2017 v 0:41 | Kate
To jsem to dopracovala,matka samozivitelka s psychopatem za zády... Před pár dny se z basy vrátil můj bývalý ,otec mého syna,bohužel. Jsem teda ráda,že mám syna ,ale nemám ráda psychopaty,nechci to svádět na věk,ale v 15 letech blbá a zamilovaná holka kašle na to co ji říká okolí... A tak již 11 let žiji s pocitem strachu o svůj život. Jak by na tom světě bylo krásně, já nepotřebuji hodně peněz, drahé oblečení a nákladné věci. Chtěla bych klid,co bych za něj dala,teď teda dám všechny svoje peníze za právníka, aby syn nemusel k psychopatovi domů, ale rozhodně to nevyřeší ten klid,ba naopak ,jestli můj plán vyjde,jako,že musí a psychopat na syna nárok ze zákona mít už nebude, bude to útok na mé skleněné tabulky oken,možná i na skla auta,no prostě všechno co se dá kamenem rozmlátit. To abych si koupila helmu a nosila ji když půjdu na procházku, do kapsy pepřák a paralyzer,za záda obušek a možná neprůstřelná vesta by taky neuškodila, dětem koupím gumovou masku,tu co se nosí na karneval,ale někoho oblíbeného, aby je taky neukamenovali zase jiní odpůrci, no a můžeme si vesele žít inkognito, vylézat musíme samozřejmě kanálem,který vede až na konec vsi,tam budeme mít připravené naše pečlivě zamaskované auto chroštím, všechny skla máme umatlaná od bahna, i to přední,tam mám malý průzor jako v tanku, tak jsme přece v bitvě, v bitvě o život. Když dojedeme do města musíme chodit jen do těch nejzapadlejších vietnamských potravin, ale ne zas moc,protože i tam občas psychopati chodí, bereme regály útokem,já v helmě, děti v maskách, Vietnamčík nás již zná,ukázali jsme mu obličeje ,když jsme přišli poprvé a krátce vysvětlili nás záměr, myslím ,že nerozuměl, ale kýval a říkal áno dobže můšete. Tak košíky máme plné,zaplatíme a jedeme, když vycházíme z krámu, lidé si nás prohlížejí a usmívají se,to je dobře říkám si,není nad to někomu udělat radost,když ty sám jsi na dně. Naším tankem opět na bitevní pole, zaházet chroštím a hupky dupky do kanálu, cesta domů příznivá není, jdou s námi malý nezvani hosté, cítí jídlo a mají velký hlad,máme co dělat aby jsme jim unikli,ale zas kdo nemá rád Ratatouille, že ano,chápeme je. Tak jsme doma, okna jsou zatím celá, uděláme večeři, ale při svíčkách,nechceme vzbuzovat pozornost,po večeři jdeme ulehnout,udělali jsme si spaní v jedné místnosti kde je málo oken na místě kam by kameny doletnout neměli,ale raději jsme si udělali hradbu z matrací, no co kdyby. Je černá noc,děti spí a já nemůžu usnout,počítám minuty ať už je ráno, v noci slychavam podivné zvuky a čekám odkud přijde útok, usinam a říkám si ať už je konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama