Mikuláš

5. prosince 2016 v 16:39 | Kate
Mikuláši, za co mě trestáš... Synáček má dnes opravdu den, přinesl 5 z češtiny, za trest dostal umýt formičky od cukroví, poslala jsem ho do koupelny, aby na to měl klid,v domění,že si napustí umyvadlo,ale to by bylo moc jednoduché, když jsem přišla ,celý bojler teplé vody byl v háji, takže dnes bude buď ledová sprcha,kterou už jsem mimochodem dostala,nebo nic... Syn opět za trest, šel odvézt svoji mladší sestru ke kamarádce, mezi tím jsem se vrhla na nepořádek v kuchyni,kde máme i vánoční stromeček, najednou cítím jako když se něco pálí, rozhlížím se a po stromečkem v rozdvojce na světélka je připojená tavná pistole a její silikonový vařící obsah je vyteklý přímo na svátečním ubrusu...grrr to už jsem vytočená a hledám toho inteligenta umělce, doma není,tak vyjdu na dvůr a v tom letmo spatřím bílý stín na mém autě, zaostřím a co nevidím, naše kočka je zavřená v autě!!! Ani nevím jak dlouho tam chudák byla,ale podle mého čichu snad dlouho ne,to by ještě scházelo... Rezignuji a ukládám se pod deku k telce,to chce klid. Tak a to je můj bezva Mikuláš, vlastně jeden z mnoha za rok. Miluju svoje děti ,díky nim se nikdy nenudim. Pusu Kate 😘
 

Nenávist

30. listopadu 2016 v 0:06 | Kate
Slovo holocaust se asi mnohým vyjeví jako utrpení, někomu také jako pojem o kterém neví zhola nic, momentálně čtu mnoho knih o této tématice a skutečnost, která ke mně přechází, je povětšinou drtivá. Neumím si ani představit že bych v té době žila, příběhy které čtu jsou většinou z ghetto Terezín. Nepřála bych to ani největšímu nepříteli... Hlad,zima,štěnice, blechy, tyfus a další nemoci. Lide nastrkani na kavalce,bez soukromí,bez rodiny ,bez přátel. Co si urves, je tvoje. A to byl Terezín jen přestupní stanice... Do plynu, většinou. I zde však byl život,pod zástěrkou SS pro červený kříž jako iluze, lidé pracovali,vzdělávali se, hráli divadlo, chodili do kavárny ( na 1 povolenou hodinu) a také uzavírali přátelství a vztahy. Byl to život bez života. Myslet na minulost bylo v tom místě sebevražda. Žít že dne na den. Urvat si trochu jídla navíc. Vyvarovat se nemocí. Prostě přežít. ... Co si my umíme o tomto životě představit? Nic! ... Dnes je na denním pořádku workoholismus, sobeckost, materiální a konzumní svět. Světě mysli trochu na sebe. S láskou Kate

Vánoce

29. listopadu 2016 v 23:12 | Kate
Tak se nám blíží vánoce,svátky klidu míru a rodinné pohody, já ležím v posteli a upečené mám zatím jen perníčky, není spěch,zítra mám totiž padáka z práce a potom už nebudu mít kam pospichat ,hahaha,hohoho... Vlastně ani moc neplanuju, budou to 4 měsíce otazníků, zda mě vezmou zpět nebo ne. Co vlastně budu dělat ? Spát do oběda a pak neco abych zahnala čas... Hučí mi v hlavě už asi měsíc,dělej dělej... Vánoce... Úklid,výzdoba,pečení, ale já chci práci ,ne domácí putku co se nudí a dělá běžný práce.... Já chci dělat něco smysluplného, ne být doma!!!! Fuj zlatý klece a prominentní paničky... Něco musím vymyslet aby bylo na topení a vodu a bavilo mě to. Zasranej ortel !!! Zasranej Zeman a Babiš !!! Za 9 let se prestehuju do Mexika a seru na to :-D
 


Hej bejby co mi dáš co mi dáš

29. listopadu 2016 v 22:54 | Kate
Co může žena muži dat??? No co ,o co jim jde ??? No o jedno přece??? Sem pesimista v 31 letech? No možná! Ale vím své ,chlapi chtějí jen to jedno a o nic víc nejde ,že bych se opravdu mýlila za 20 let randění, to by byla iluze ,je to tak ,dámy a ženy ,já neumím jinak,píši vlastní příběh o zákonitosti mužského pokolení. Když mě ve 12 ti letech opřel na ulici o auto jistý džentlmen a řekl rozdame si to? Neměla jsem chuť na nic natož na něho, fuj. Jak dovedou být muži jestni a myslet si,že to stačí. O pár let se objevil někdo, kdo mi za to stál,ale nakonec se z něj vyklubal hajzl,kterému šlo jen o to... No uspěl 1x potom sem ho ponizila tak,že to nezažil. A další??? Fakt to není pohadka s dobrým koncem,využít ,zmlátit,nebo ponížit a zahodit,nebo zabít??? Tak se o to pokusili. Nechci tvrdit že všichni jsou takoví, ale,že takoví se najdou a tak pozor dámy na zmetky. Pusu Kate

Láska

29. listopadu 2016 v 22:34 | Kate
Nejsem žádná feministka,ale podle mě ,když se muž k ženě chová nevybíravým způsobem ,irituje v ní negativní asociacae ,které vytvářejí dojem neperspektivního vztahu,já mám za sebou 2 dlouhodobější vztahy,které ne vždy přinesly do života ženy kladný náboj emocí. Bohužel jsem se v životě setkala s násilím jak fyzickym tak psychickým, oboje ve mně zanechalo stopu pro budoucí vztahy ... Chlap tedy muž, který je vychováván v disfunkncni rodině, nemá předpoklad pro normální soužití v partnerství. Disfunkncni znamená bez předpokladu na racionální vztah k rodiči nebo rodičům oboum. Pokud jeden rodič funguje jak má,tak si myslím ,že problém není až tak veliký, dá se to zvládnout ,jako v mem případě... Není to ale jen o běžné výchově ,člověk musí mít také jistě základy psychologie a to není sranda. Člověk který chce vychovávat děti,musí znát jejich charakter a přizpůsobit se mu. Výchova je moc těžká věc a já nechci být tím kdo je na své děti naštvaný kvůli praci nebo osobním záležitostem. Každý rodič si musí uvědomit, že děti jsou obrazem jeho samým a nikdy nepolevit v učení k dobrým vlastnostem. Milujeme své děti jako sami sebe. S láskou Kate.

Nechapaní muži

29. listopadu 2016 v 22:13 | Kate
Asi prostě neumím mít vztah s muži, je to možný ??? Naprosto mě irirituje,když se bavím s v podstatě neznámým mužem, který si pak pozve jinou ženu. Ale na druhou stranu s tím mužem nechci nic mít. Můj táta je absolutně nepřístupný člověk ,který jen když má náladu komunikuje a já jsem z toho naprosto šílená, za nic nemůžu, nedala jsem podnět k rozepři, nevyvolávam konflikt. Prostě jsem. A to ubíjí, proč já???? Nic nedělám a přez to jsem utlačovaná muži... Jsem z toho nešťastná a nevím proč jsem si zasloužila tento úděl. :(

Nemocnice

24. července 2016 v 0:05 | Kate
Otevřu oči a vidím světlo, zaostřím na bílou peřinu a pomalu mi dochází, že jsem v nemocnici, v ruce mám zavedenou kanilu která se kolem mě proplétá jako had, vede k pytlíku s kapačkou která je prázdná a hlavou mi proletí myšlenka, že jsem v tomhle hotelu strávila noc. Pomalu se mi probouzí mozek a začínám si vzpomínat co se včera večer stalo. Šla jsem s kamarády na vesnický punkový koncert který byl pod širým nebem, všude plno známých, plno tlachání,vlastně mě to tam ani moc nebavilo,takže jsem chodila sem tam,dokonce jsem se dostala do VIP zóny s jídlem a pitím zadarmo,říkala jsem si jaké mám štěstí,že to nakonec nebude špatný večer, ale opak byl pravdou. VIP zónu jsem opustila a už se tam nevrátila, bohužel. Potom se to rozjelo,kamarádi, víno, panáky,prostě kalba...ani nevím jak,ale sedla jsem si k dvoum neznámým klukům a dali jsme se do řeči, ten jeden má autoservis v místě kde jsem dřív bydlela takže společné téma bylo jasné, potom už si vlastně nic nepamatuju... Rozhlížím se po pokoji a nejsem v něm sama,je tu mladá slečna a stará paní, se slečnou se dáváme do řeči, je tu proto,že zkolabovala v práci, chudák pomyslím si,takovou práci ji nezavidim. Ptám se kde vůbec jsem,prý na interně... ten obor mi nic neříká, hlavně,že to není chirurgie. Právě přišla sestra tak se jí ptám zda můžu na wc,prý musím počkat až odebere krev staré paní vedle mě a pak mi odpojí hadičku,tak čekám a hledám mobil,první nejdůležitější věc,ostatní je tak nějak jedno. Super,mobil mám, funguje a je nabitej,zázrak! Komu ale zavolat? No budu muset zavolat tátovi,bůh ví kdy mě pustí a Radek,můj syn se dneska vrací z tábora a někdo ho musí vyzvednout,vytočím číslo a cítím jak se mi derou slzy do očí. Tati? Prosimtě já jsem v nemocnici a potřebuju vyzvednout. Ani se neptal,prostě řekl jen přijedu...Je to ten nejlepší táta na světě, ví že jsem hodná, ale občas mám v životě prostě smůlu. Konečně me sestra odpojila a můžu vstát, docela to jde,na sobě mám nemocničního motýlka, takovou sexy košilku pro důchodce,ale moc sexy si nepřipadám,spíš naopak. Zalehnu zpět do bílé postele a koukám na hodiny,ten čas se příšerně vleče, už aby bylo 11 hodin,to můžu odejít. Přijde paní doktorka a říká, že si mě poslechne,v noci jsem prý špatně dýchala,zadržím dech a ani nedutám,prý je to dobré, ale měla bych se šetřit, v tom s ní souhlasím. Blíží se 11 hodina,nervózně přešlapuju u dveří a nemůžu se dočkat kdy odjedu domu,do bezpečí z kterého ted dlouho,možná navždy nevytáhnu paty. Sestra mi přinese ještě zprávu v obálce, prý ji mám odnést svému lékaři. Sednu si na postel a otevřu obálku abych se dozvěděla co mi vlastně je,nebo bylo. Amfetamin,tedy stopy amfetaminu,první věta která me praští do očí, to snad né,mě někdo dal drogy do pití, nemůžu tomu uvěřit, co to je za lidi,že udělají něco tak odporného, chce se mi brečet,ale nesmím,za chvíli je tady táta a nesmí mě takhle vidět. Schovám obálku do kabelky a čekám a je mi zle,zle z lidí co jsou svině.

Kam dál